2.2 Získávání vosku

Existuje velké množství způsobů, jak získávat vosk z plástů. Pojednáme pouze o těch nejproduktivnějších. Pokud chceme získat kvalitní vosk s vysokou výtěžností bez dodatečného napravování, musíme dodržovat následující zásady.

Teplý vosk nesmí přijít do styku se železem, mědí nebo zinkem, jinak ztmavne. Tvoří se nežádoucí sloučeniny kovů s mastnými kyselinami z vosku. Proto dbáme, aby nádoby a pomůcky neměly porušený smalt nebo pocínovaní. Nejlépe vyhovují pomůcky z nerezu, popřípadě plastů vhodných pro styk s potravinami nebo z varného skla.

Pro vyváření souší a obecně pro tavení vosku používáme čistou měkkou vodu, například dešťovku. Destilovaná, resp. demineralizovaná voda (zdroj: drogerie, čerpací stanice) je nejlepší, ale dražší.

Při získávání vosku nemůžeme používat tvrdou vodu. Tvrdá voda způsobuje částečné zmýdelnění vosku a jeho další zpracování je obtížnější. Je nutné následné převaření v okyselené vodě. Při míchání roztaveného vosku s tvrdou vodou snáze dochází k tvorbě emulze. Ta se dá napravit tak, že se vysuší a roztaví opatrně bez vody.

Sluneční tavidlo

Sluneční tavidla jsou pohodlná na obsluhu, poskytují velmi kvalitní vosk, ale nemají dostatečnou výtěžnost. Vyplatí se zbytky přetavit ještě jednou v pařáku.

Pařáky

Zařízení, kde se voští taví přiváděnou parou, nazýváme pařáky. Pařáky jsou konstruovány buď jako nádoby s dvojitým pláštěm, kde se vaří voda a pára jde horem do vnitřního prostoru, nebo jako vyhřívané či dobře izolované nádoby, kam se pára přivádí z vnějšího zdroje. Pařáky mají lepší výtěžnost, zejména pokud jsou opatřeny zabudovaným lisem. Při použití páry odpadá starost s tvrdou vodou. 

Vařáky a lisy

Vařáky jsou kotle, kde se rozvařují souše a další suroviny ve vařící vodě a vzniklá kaše se následně dá do vyhřívané odstředivky nebo lisu, nejlépe také vyhřívaného. Lisy bývaly dříve pákové, později vřetenové, resp. šroubové, nyní i šnekové a robustní hydraulické. Při použití různých lisů je třeba dbát, aby vrstva lisovaného materiálu nebyla větší než 5 cm. Staří praktici přidávali do voskové kaše čistou slámu jako drenáž, čímž zvyšovali výtěžnost.

K nejpokrokovějším postupům patří vyvařování voští bez porušení drátkování rámků. Vařák musí být dost velký, aby se do něj vešel držák s několika plásty. Ten se potopí do klokotající vroucí lázně a během krátké chvíle je možné vytáhnout prázdné rámky s drátky (kotel této velikosti pojme i celý nástavek, a může tedy sloužit i pro parafinování nástavků).

Roztavený vosk necháme co nejpomaleji chladnout ve válcovité, lépe však kónické, nádobě. Při pomalém tuhnutí sedimentují přítomné nečistoty na spodek koláče, kde se dají seškrábat. Pokud máme vosk známého původu a nemáme žádné pochybnosti o jeho pravosti, případně znečištění nežádoucími látkami, můžeme přistoupit mj. k výrobě mezistěn.