4.1 Co ohrožuje kvalitu vosku

K největším ztrátám vosku dochází ještě před jeho tepelným zpracováním. Způsobují je motýli zavíječ voskový Galleria melonella a zavíječ malý Achroia grisella.

Housenky obou druhů se živí voskem a dalšími materiály, jako jsou pyl a plodové košilky, které se v plástech vyskytují. Při žíru housenky nepotřebují ani vodu, vyrábějí si ji enzymaticky z pojídaného vosku. Metabolismus housenek je tak intenzivní, že vytápějí své okolí. Mohou tak přežít i v chlazeném skladu. Přítomné housenky ve větším počtu dokážou překonat výkon chladicího zařízení a plásty přemění na chumel vláken a hromádku trusu.

Dorostlé housenky obou druhů zavíječů se zakuklí do papírovitého obalu a hned po vylíhnutí se dospělci páří a oplozené samičky kladou vajíčka další generace. Cyklus zastaví až pokles teploty pod 12 °C, teplota naopak zvýšená na 50 °C, popřípadě oxid siřičitý z tlakové lahve či spalovaných sirných knotů. Účinné jsou i páry kyseliny mravenčí a ledové kyseliny octové. Dostatečnou dávku ale představuje asi jeden litr na kubický metr prostoru, což není levné ošetření.

Nejlepší ochranou plástů jsou sklady s okny a dveřmi tak těsnými, že invaze motýlů nemůže nastat. Pokud ale byly plásty před uskladněním ve volném prostoru, mohou na nich již být vajíčka zavíječů. Proto sklady po naplnění a uzavření vysíříme. Od chemické ochrany se postupně přechází k použití chlazených skladů. Jejich výhod je více, než jen ochrana plástů před zavíječi. Každopádně se vyplatí investovat do dokonalé izolace a dobrého chladicího agregátu s odvodem kondenzované vody. Provoz chlazeného skladu je pak levný. Uložené souše a plásty jsou zde chráněny i před plísněmi, které mohou snížit výtěžnost vosku až k nule.

Kovy a další chyby při zpracování

Pro vyváření vosku je nejdůležitější vhodná nádoba z kvalitního materiálu. V žádném případě se vosk nesmí vyvařovat ani přetavovat v nádobě z železného, měděného nebo pozinkovaného plechu. Vhodné jsou pouze nádoby nerezové, popř. z dobře pocínované oceli, hliníku, skla či neporušené smaltované hrnce. V nevhodných nádobách vznikají při vyváření vosku nevzhledné šedozelené až černé sloučeniny – soli kyselin obsažených ve vosku s kovy, z nichž je nádoba vyrobena. Náprava zešedlého vosku kyselinou fosforečnou nebo šťavelovou je sice možná a je popsána v kapitole o čištění včelího vosku, ale je to poměrně složitá, drahá a hlavně zcela zbytečná operace. Daleko snazší je nedopustit zkažení vosku nedodržením doporučeného postupu než zkažený tmavý vosk napravovat.

Chemie z prostředí

Podstatný rozdíl mezi voskem divoce žijícího včelstva a včelstva chovaného v 21. století v úlu je v jejich historii. Zatímco tzv. divočina je ve styku s prostředím jen několik měsíců nebo roků, včelí vosk z úlů se opakovaně z plástů vytavuje a používá k výrobě mezistěn, v oběhu je proto mnohem delší dobu, i několik desítek let. Podíl starého vosku se opakovaným používáním sice zřeďuje přídavkem nového, ale včely při stavbě na mezistěnách velkou část stěn buněk vytáhnou z mezistěny a přidají jen asi 20 až 30 % hmoty vosku nově vypoceného. Ve včelím vosku mohou být rozpuštěny i lipofilní látky z okolního prostředí, včetně jedovatých látek použitých při ochraně polních plodin.  V letitém vosku ze včelařského koloběhu pochopitelně mnohem více než ve vosku v přírodní dutině.

Stopy agrochemikálií ve vosku byly dokázány v 90. letech 20. století ve Švýcarsku. Od té doby se však použití silných a trvalých jedů v zemědělství značně omezilo, další studie provedené po 20 letech, a dokonce daleko citlivějšími metodami, ukázaly výrazné zlepšení. V současných vzorcích včelího vosku se agrochemikálie již prakticky nenalézají.

Zbytky z léčení

Problémem ale mohou být zbytky (rezidua) léčiv, kterými se musí včely ošetřovat při výskytu některých nemocí. V zemích, kde se použilo opakované léčení včelstev velkými dávkami léčiv, rezidua ve vosku nalezena byla. Jejich množství sice kvalitu vosku neovlivňuje, ale jsou prokazatelná. V naší republice se všechny léčebné postupy včel navrhují tak, aby bylo minimální riziko znečištění medu a vosku. Při dodržení schválených postupů léčení je toto riziko zcela nepatrné. Například od roku 1985 se u nás proti varroáze plošně používá amitraz. Jeho rozkladné produkty v roce 2004 nepřesáhly hodnotu 20 mikrogramů na kilogram vosku (20 ppb) (Leníček, 2005). Kvalita medu by byla ohrožena až při hodnotě více než tisíckrát vyšší. S ohledem na různá hygienická rizika se přesto vosk pro potravinářské účely nebere z běžného oběhu, ale speciálním postupem se získává úplně čistý včelí vosk (viz níže).